Svět slz je tak záhadný...

27. dubna 2011 v 18:42 | Eunice |  Výkřiky do tmy
Svět slz je tak záhadný...
Snad neexistuje jediný vzdělaný člověk, který tento citát nezná. Antoine de Saint-Exupéry...

Čas na probuzení. Protože můj život není hra, nezáleží na tom, jak si hodím kostkou a jaké mi padne číslo.
Mraky mi zabraly obzor a nyní vysvítá slunce. Ale mě ani v nejmenším nepřipadá krásné... Slunce vrhá stíny. Vzpomněla jsem si, že existuje čas. Neslyším ho, je nehmatatelný. Ani viditelný. Jenom ho cítím. Ale až teď, když vidím.
Jde za mnou. Je to můj společník - neustálý... A tohle není hra, tady jde o život. Tady jde o smrt.
Záleží na tom...? Je mezi těmito slovy nějakký rozdíl?
Prostě tohle je čas na bolest. Na to, abych se vypsala. Potřebuji to... omlouvám se.
Čas existuje. Slunce vysvitlo. A já vidím, jakse přede mnou rýsuje jeho odraz. Není definovatelný. Jenom já cítím, jak se blíží. Jak se ke mně přikrádá s úmyslem ukrást mi srdce. Protože mozek už dávno někam zmizel.
Čas na přemýšlení. Kam se schovám? Jak bych mohla utéct sama před sebou? A takse ptám, kam jsem zase utekla...? A proč se nemohu najít? Tak kde sakra jsem?
Tohle nemá jméno... snad jen jedno... schizofrenie.

Je to začarovaný kruh. Mraky kryjí mou oblohu a já si dělám co chci. Nic mě neomezuje. A najednou vysvitne slucne a ukáže mi detaily, na které jsem zpaomněla. Ve svém zuboženém stavu. Ve stavu, kdy jsem slepá... A já cítím, jak na mě tlačí čas. Že se ke mně kousek po kousku přibližuje a nutí mě dělat věci, které bych sama od sebe nikdy neudělala.
Nezáleží na tom, kolikrát jsem řekla ,že chci od něj pryč. Nikdy mě nenechá odejít. Ale vždycky, když mou oblohu zakryjí mraky, tak zapomenu na to, že existuje. A on jednou přijde. Není důvod věřit tomu, že někam zmizí. Protože on tu je...

Můžete mi říct, co byste byli ochotni udělat pro to, abyste zachránili život? Je to jenom otázka. Lehká, kterou si neustále pokládám. Co bych byla ochotná udělat pro obyčejný lidský život?
Na svoje myšlenkové pochody pohybující se kolem smrti a vášnivosti nemohu zapomenout. Moje mysl je jakoby v plamenech a nemůže jí uhasit žádná voda. Žádná, ani ta, ani ta. Žádná.
To zvíře ve mě zvítězilo. Už tu není žádná Eunice. Už je tu jenom... nic

Crash... Padám dolů, na kolena. Nebojím se ničeho. Čeho taky...? Sama sebe? Asi ano. Čeho jiného. Jediné nebezpečí v okolí jsem já. A jeho náruč otevřená dokořán. Kde je otevřeno, tam je dovolíno
A tak si pokládám další otázku. Dokážu někdy něco pochopit? Dokážu někdy pochopit, že pád z okna je bolestivý aniž bych z něho skočila? Že oheň pálí, aniž bych si na něj sáhla?
A to mě přivádí na další otázku. Budu věřit tomu, že člověk nemůže žít bez srdce, dokud si to sama nevyzkouším?

A/N: Takto se ve skutečnosti necítím. Nevím proč, ale v poslední době pořád píšu nějaké články plné emocí. Nepopsatelných a to mě na tom asi láká. nevím proč. Líbí se mi to. Strašně moc. Ne, ta tvorba, ale to, že to dělám. Myšlenkové pochody. Proto to nezařazuji mezi jednorázové povídky, nemá to pointu.
Proto to zařazuju do rubriky: "články na jedno použití"

Vaše Eunice
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alis | Web | 28. dubna 2011 v 17:28 | Reagovat

Víš, co mě uklidnilo? Věta: Takto se ve skutečnosti necítím. :D:D

2 Eunice | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 17:49 | Reagovat

Alísku v poslední době pořád píšu o citech :-D O věcech, které se těm mým ani v nejmenším nepodobají. Jenom teď nestíhám - trošku ve škole. Ale zatím mi vychází povětšinou dvojky :-)

3 Loubo | E-mail | Web | 25. června 2012 v 18:20 | Reagovat

Moc pěkný blogík. Ještě juknu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama