You are my favourite nightmare

21. září 2011 v 13:50 | Eunice
1. kapitola
You are my favourite nightmare

Čelíte-li bezprostřednímu nebezpečí smrti, je vážně zvláštní, jak se všechno ostatní náhle dostane do správné perspektivy.

Plnými doušky jsem hltala vzduch, mozek mi svištěl jako cirkulárka. Měla jsem pocit, že pracuje na plné obrátky, a přesto nemá daleko k úplnému zhroucení. Pádila jsem, abych si zachránila holý život. Mým jediným cílem bylo utéct. Na ničem jiném nezáleželo.

Že mám ruce rozedrané trním, kterým jsem se prohnala? No a co?

Že bosýma nohama doskakuju na každý ostrý kámen, drsný kořen, špičatou větev? Nic se neděje.

Že moje plíce žadoní o další vzduch? To zvládnu.

Je docela ironické, že si neříkám, že to přežiju. Kdyby byl člověk v mé situaci a dokázal by provést analýzu toho, co se právě děje a byl by velice optimistický, došel by k závěru, že to MOŽNÁ přežije.

Jestli se tedy dokážu vzdálit od těch nájemných psů. Nejraději bych si vzala pepřák a nastříkala jim to přímo do obličeje. Vzhledem k tomu, že byla v jejich řadách i osoba, na které mi záleželo jako na nikom jiném, nemetala jsem po nich zakázané kletby (a možná je to způsobené tím, že nemám hůlku).

Nájemní psi… Na ministerstvu jim říkají bystrozoři (nepochopím… jejich šéf měl na nose nasazené mega kulaté brýle - co je to za název?).
Obvykle ozbrojení (díkybohu jsem byla z dosahu jejich kleteb), nebezpeční a cílevědomí.
Zrovínka (to je ale náhoda, že?) mě pronásledovali.

Netušila jsem, kde se nacházím. Černé kadeře mi tančily po zádech, periferním viděním jsem zahlédla lebku na levém předloktí, ruce se mi míhaly kolem boků, nohy se hnaly mlázím, modrozelené oči v polosvětle úzkostlivě sledovaly okolí. Mohla jsem jim utéct - takhle optimistická nejsem moc často… Možná už jsem se zbláznila a lžu sama sobě.

Mohla by se tu čistě objevit nějaká mýtina? Prosím! Prosím!

Blížili se. Lesem přede mnou problesklo kalné světlo - buď kletba (tak to už jsem pravděpodobně mrtvá nebo velice blízko smrti), nebo nějaké volné prostranství. Ať je to mýtina! Prosím!

ANO! Ne, to ne…

Začala jsem prudce brzdit, máchala jsem rukama, prudce se mi zvedala hruď, šlapala jsem dozadu po kamenité půdě.

Mýtina to opravdu nebyla. Sakra. Přede mnou stál útes, strmá skalní stěna, která se řítila dlouhé desítky metrů na nedozírné dno. Kolem hlavy mi prolétlo zelené světlo.

Slyšela jsem bystrozory vzrušeně brblat a pokřikovat na sebe. Objevili svou kořist: mě.

Neměla jsem na výběr. Kdybyste byli na mém místě, udělali byste to samé. Zavřela jsem oči, rozpažila… a vrhla se z útesu.

Bystrozoři vztekle zavřeštěli, psi (zvěromágové, kteří se měnili v psy) hystericky zavyli a potom jsem dokázala vnímat jen to, jak mi kolem uší sviští vzduch.

Byla to těžká pohoda - jen na chvilku. Usmívala jsem se.

Byla jsem vděčná Pánovi Zla, že zrovna se mnou prováděl ty svoje pokusy. Aspoň to jsem před ním předváděla - ta bolest byla nesnesitelná. Ty pokusy způsobily, že jsem byla člověk jen z 98 %. A ty 2 % hrály velkou roli - to mi věřte. Nyní jsem mu byla opravdu vděčná - odzbrojená smrtijedka by proti takové mase bystrozorů neměla šanci. Nyní se moje šance aspoň trochu zvětšily. Trošku.

Zhluboka jsem se nadechla a co možná nejprudčeji a nejrychleji rozvinula svá křídla.

Rozpětí 4 metry - tmavě modrá s několika stříbrnými fleky (tuto image jsem si vybrala - Pán Zla mi dal různé možnosti, je velkorysý, že?), které vypadaly jako hvězdy na noční obloze. Ještě mi tam chyběl měsíc (těžký sarkasmus).

Křídla se opřela do vzduchu a najednou to se mnou smýklo vzhůru, prudce, jako by se otevřel padák - AU!

Vyletěla jsem zprudka nahoru, a přestože jsem měla okamžitě zmizet, neubránila jsem se nutkání podívat se ještě dolů.

Bráška… Podívala jsem se na zem a uviděla ho. Proti slzám jsem prostě nebyla schopná bojovat.

Možná, že moje srdce bylo definitivně pryč, ale můj bratr mi (nejspíš) vlezl na mozek, nebo se zakořenil v žaludku. Remus…

Bystrozoři pozvedli hůlky, hladce jsem se vyhýbala jejich kletbám. Jedné jsem si nevšimla - a ta mi mířila přesně mezi oči. Snažila jsem se uhnout…

Dneska já neumřu! Nesmím…

***


Dětství není údobí od narození do jistého věku a v jistém věku je dítě odrostlé a odkládá dětské věci. Dětství je království, kde nikdo neumírá.

Edma St. Millay


Vždycky, když si jdu večer lehnout, tak nějak tuším, že se probudím. Ten pocit uvolněnosti, který vzniká z nevědomosti, zmizí a já se zase objevím v síti toho zákeřného pavouka, který nese jméno život.

Jsem v pavučině natolik zamotaná, že jsem sotva schopná dýchat, už mi dochází síla na to, abych nutila své srdce tlouct. Jsem uvězněná, svázaná, není úniku… Pavouk něžně tahá za nitky, hraje si s mým osudem. Udělal si ze mě ubohou loutku.

Obklopuje mě jeho svět. Nemohu s tím nic dělat, prostě jsem se sem narodila. Byla jsem naivní, skočila jsem na jeho sladká slova: "V té síti se ti nemůže nic stát, zlato."

Někdy se mi v hlavě ozve cizí hlas: "Tak dost! Smrt je lepší než tohle všechno." Nejsem si tak úplně jistá, jestli mluvím sama se sebou, nebo jestli mi pavouk zase našeptává tiše do ouška další rady. Stručně řečeno: buď jsem se zbláznila a mluvím sama se sebou, nebo si se mnou zase pohrává ten sadistický "pán". Já mu na to už neskočím. Zvládnu to do konce. Doufám…

Když se na to člověk podívá realisticky, zjistí, že je na pavoukovi a pavučině svým způsobem závislý. Může je milovat, ale také nenávidět, ale nic se tím nezmění.

Přestože je na nich celý můj život upínán (nebo mě prostě omezuje), přestože je na nich postaven základní kámen mého světa, snažím se jim vzdorovat. Asi jsem v pubertě… (Je mi 17, jsem sice dospělá, ale puberta ze mě prostě neopadla)

Ještě před tím, než se můj život absolutně zhroutil… Všichni dostávali jistou dávku štěstí. Já jsem štěstí potřebovala více než jiní - a také se mi ho dostávalo. Každý ho měl, ale já více.

Dostávala jsem více štěstí, více všeho. Asi jsem byla cvok - nyní jsem opravdový blázen.

A nejspíš mi teď mou nenasytnost pavouk vrací… Možná existuje nebe, peklo. A země mezi tím… A já jsem v pekle.

Každý něco prožil. Někteří své vzpomínky milují. Jiní nenávidí. Ale vzdát se jich by většina nedokázala.

AN/: Takže ten poslední citátek jsem okopírovala od andie z povídky Dalia: Zašlá sláva rodu Heardů. Netuším, jestli ho vymyslela sama, nebo jestli ho někde našla - takže ji uvádím jako oficiálního autora (doufám, že ti to nevadí ;).

Doufám, že se vám kapitola líbila - zkusila jsem poukázat na "životní názory". Něco ve smyslu: Život je zbytečný. Když už jsem ho ale dostala, poperu se s ním.

Eunice
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama